Rádi chodíte na jídlo tam, kde to znáte? Kde mají jídelní lístek na jednu stranu? Znáte ten pocit, když se u přátel v jiném městě v nové restauraci díváte do menu na všechny ty možnosti? Přistihnete se, že ať jste, kde jste, s oblibou „točíte“ pět svých favoritů? A přemýšleli jste někdy nad tím, proč to děláme? Výzkumy ukazují, že jakmile máme na výběr z více možností, jsme méně spokojení s tou, kterou si nakonec vybereme. Tento paradox volby podle vědců vychází z toho, že čím více možností máme, tím více energie (času, peněz, hledání) musíme vynaložit, abychom se nakonec pro jednu možnost rozhodli. Proto z ní zpětně máme menší radost.
Když měli zákazníci možnost vybrat si z příliš mnoha druhů marmelád, nakonec si často nekoupili žádnou. To ostatně potvrzují už i vědci.
Co si dát k snídani, jestli projekt zpracovat jedním, nebo druhým způsobem, jestli se radši poradit s kolegou, jestli si k obědu vzít i polévku… Každý den prý průměrně uděláme 70 rozhodnutí.Lidé na vedoucích pozicích a manažeři vám potvrdí, že o víkendu už někdy nechtějí být zodpovědní ani za výběr filmu, na který se s rodinou budou dívat. Rozhodovat a nést zodpovědnost prostě vyžaduje energii. A především pak v praxi „unést“ následky svých rozhodnutí. Z výzkumu Sheeny Iyengarové vychází, že když má člověk deset a více možností, dělá obecně horší rozhodnutí. A taky je méně ochotný vůbec si něco vybrat.
Postupem času jsem se naučila do paradoxu volby pokud možno neupadat. Využívám k tomu následující techniky.
Definuji si například počet prohlédnutých nabídek dovolených, limit na cenu věci, jež plánuji koupit, čas, během kterého chci danou záležitost vyřešit. Pokládám si otázku: Opravdu je tohle pro mě důležité, když jsem to doposud nepotřebovala? Pokud je odpověď ne, přestávám věc řešit.
Dle principu jak na malé věci, tak na velké věci. V potravinách, v obuvi, v papírnictví. Volit a nepřemítat. Mechanismus rozhodování je totiž v našem mozku stejný, ať už jde o dnešní oběd, nebo volbu změny zaměstnání. Ano, k zaměstnání potřebujeme více informací. Čím častěji se v životě rozhodujeme a vnímáme své potřeby, jde nám další rozhodování snadněji.
Největším zabijákem schopnosti se rozhodnout je nepochopení toho, jak pracovat s rizikem. Mnoho lidí se snaží ošetřit všechny (i absurdní) scénáře, chtějí riziko zničit. Jenže to je vždy součástí rozhodnutí. Když si dám svíčkovou v nové restauraci, riskuji, že mi nebude chutnat. Cílem je riziko řídit. Třeba dát si svíčkovou jen tam, kde vím, že mi chutná. Nebo dát na doporučení člověka, který místní podnik zná. Také se snažím myslet na to, že mám více pokusů. Není to přece poslední svíčková, kterou za svůj život jím. A i když to nedopadne, v jiných oblastech svého života jsem pořád stejně spokojená. Ano, uznávám, svíčková je triviální příklad. Schopnost řídit rizika je však princip a ten je třeba se naučit aplikovat.
Vyškolila mě kamarádka, milovnice bylin. Na otázku, jaký si dám čaj, jsem před mnoha lety bezmyšlenkovitě odpověděla: „Mně je to jedno.“ Dostala jsem velký hrnek čaje ze zeměžluče – hořké byliny podporující trávení a funkci jater. S vlídností sobě vlastní mi kamarádka doporučila celý hrnek vypít. Věřte, že už se mi to nikdy potom nestalo. Od té doby si vždy velmi ráda konkrétně vyberu.
V kalendáři mám místo, kde plánuji, že neplánuji nic. Čas, kdy si dávám oddech, zejména od rozhodování. Jsem vděčná za své přátele, kteří umí říct, že teď je iniciativa a program na nich. A já jim to jindy ráda oplatím. Každý, kdo měl někdy něco na starost, ví, jak je příjemné, když se to neděje pokaždé. I to je jeden z klíčů, proč tak rádi platíme za stále více služeb. Platíme vlastně za to, že v některých věcech druzí erudovaně rozhodují za nás. Ráda zaplatím. Konzultace s profesionálem je to, co mi šetří nejen čas a peníze, ale především rozhodovací kapacitu. To mi pomáhá držet odpovědnost za svůj život stabilně ve svých rukou, protože na to mám energii. Přeji její dostatek i vám.